Káva, čaje, koření
20.10.2008 |

KDP Větrník č. 5

Bratři Mrštíkové - Maryša - DS Eduarda Vojana Brněnec

Bratři Mrštíkové napsali Maryšu po důkladném studiu životních reálií v roce 1891. Je až nepochopitelné, že toto vynikající drama čekalo celé tři roky na svoje uvedení v Národním divadle a to ještě v potupném odpoledním představení „na zkoušku“.   Čas prověřil, že tato hra patří k našim nejlepším a nejuváděnějším. A to nejen v době, kdy bylo běžné sjednávání sňatků pro peníze, ale i později, kdy si v drtivé většině rozhodují mladí lidé o svém osudu sami. Co je tedy na Maryše tak lákavé i dnes? Poznání, že stále existuje svět utilitárních zájmů, kompromisů, konformismu, polovičatosti, kde cit, čistota a charakter nehrají žádnou roli. Výjimečná síla Maryši je v tom, že i když se tomuto světu pod nátlakem formálně podvolí, zjišťuje, že v něm nemůže existovat.

Režiséři Jan-Heger Kučera a Karel Černý zvolili pro svou inscenaci radikální úpravu Zdeňka Černína. Ten vytvořil Maryšu 21. století, charakteristickou slovním minimalismem při zachování všech klíčových situací. Otevírá tím prostor k vytvoření mimoslovního jednání. Této možnosti režiséři brněneckého souboru plně využili a vytvořili kompaktní představení. K jeho plynulosti napomáhá umístění herců na jevišti. Fungují tady současně jako technikáři a velmi decentně, ale i nedůsledně i jako jakýsi fór. Jednotlivé scény jsou komponovány tak, aby výraznou akcí dotvářely významy dané textem. Někde se výklad liší od původního záměru Mrštíků, ale přibližuje se více současnému diváckému vnímání. Jde napříkald o scénu, kdy Maryša s Franckem neprožijí chvilku loučení, ale získají čas k milostnému naplnění. Otazníky vyvolává pouze scéna s Rozárou, která původně funguje jako spojenec Maryši, ale v inscenaci brněneckého souboru jako její nepřítel.

Herecký soubor je vyrovnaný ve všech výkonech. Lze mluvit o promyšlenosti při zachování emocionální sytosti. Gesta jsou volena uměřeně, ale o to přesněji vyznívá jejich význam. Klíčová je ovšem titulní postava. Maryša ve ztvárnění Sylvy Ježové je především citlivá, lyrická bytost. Spíše než tvrdý vzdor je u ní cítit rezignace. Otázkou proto zůstává, co ji dohnalo k závěrečné vzpouře a co pro ni smrt Vávry znamená.

Přes některé otazníky ale jde o inscenaci, ve které všechny složky vytvářejí emocionálně působivý celek.

Máša Caltová
Vyšlo ve Větrníku č. 5
14. 10. 2008

vložil: Pavel - hodiny Čtvrtek 16.10.2008 - kategorie: Aktuálně   TiskTisk     
Zpět na hlavní stranu

Komentáře:


K tomuto článku ještě nebyl napsán žádný komentář.



Přidat nový komentář:



Komentář









Redakce serveru neodpovídá a nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů. Vyhrazuje si však právo příspěvky odstraňovat. Nepřijatelné jsou zejména texty urážlivé, vulgární nebo rasistické.