Káva, čaje, koření
20.10.2008 |

Závěrečná zpráva poroty

Závěrečná zpráva poroty

XXXIX. národní přehlídka venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou Krakonošův divadelní podzim 2008 ve dnech 10. - 18. října 2008

Úvodem:

Přestože není festival nijak tématicky určen, dal by se charakterizovat jako festival na český způsob se dvěma sklenkami anglické whisky. Málokdy se stane, že z deseti soutěžních inscenací je sedm českých her, jedna česká adaptace klasiky a dvě anglické komedie. Výběr sám nemusí být ještě zárukou úspěchu.  Řada inscenací přinesla nesporné divadelní kvality v koncepci, režii či herectví. Ale i inscenace, které nedosahovaly z různých důvodů špičkové úrovně, na festival patřily a neméně šťastně přinášely podněty k odborným diskusím.

Bočkova Noc Pastýřů (úspěšně překonává dobu svého vzniku) Boleradických přinesla silná témata vztahu umělce a společnosti, osobnosti mezi průměrem, rozporem mezi snem a skutečností i posláním umění v širokých souvislostech. Koneckonců témata, která se v české historii řeší opakovaně. Režisérka buduje inscenaci na očištěné přehledné scéně (i když v poněkud rozvolněném temporytmu) se smyslem pro poslání hry, charakteristiku postav, které plasticky zobrazují svou rozpornost, a přesně mapuje tlaky, které Rybu dovádějí až k sebevraždě. Vánoční mše (zpívaná vrcholná scéna) pak propojila tragédii skladatele s jeho uměním přesahujícím do našich dnů.

Břehového znamenitý text napsaný pro Žlutičan je hořkou komedií s absurdními rysy. I když se dramatické situace někdy odehrávají mimo scénu, přesto zasahují bezprostředně do života části sboru ve sborovně zemědělského učiliště. Drobná témata nabývají postupně na významu od marasmu života k jisté naději ve spojení učitelů i žáků (do té doby nesmiřitelných soupeřů), proti tuposti ještě více nebezpečnější. Hra zobrazuje směšné i kruté existencionální situace lidí, kteří systémem trpí, ale zároveň ho spoluvytvářejí v inscenaci plné výborných vtipů, hlášek a komentářů, jež často hledají anebo jsou jedinou možností zachování si zdravého rozumu. Možná, že by často neměly působit izolovaně, ale rodit se na místě jako jediná možná obrana integrity vlastní existence. Břehový vytvořil jistý obraz skutečnosti, chování i jednání lidí v určité společenské skupině přesahující rámec amatérského divadla. A také proto je pro amatérské divadlo významnou inspirací. Téměř neustávající výbuchy smíchu v hledišti dávaly očistu a přeci jenom jistou naději.

O tom, že k zobrazení současného tématu nestačí jenom současný příběh, se přesvědčil Klicpera ze Sadské. Zelenka (skvělý scénárista řady seriálů) napsal na okraji své tvorby v šedesátých letech modelovou diskusní hru, spíše sled nepropojených skečů, na téma manželství, volné lásky, pevnosti vztahu apod. Mohlo by to působit všechno zajímavě, kdyby text přesáhl situace lidí šedesátých let a jeho úprava umožnila (jako u dobrých her klasických) přenos do dneška. V dnes již historicky zakotvených replikách se ztrácel humor a upřímné úsilí, energie zajímavých představitelů se rozplývala v menší odezvě publika.

K vrcholům přehlídky patřila Maryša bratří Mrštíků (úprava Zdeněk Černín) v podání brněneckého Vojana. Je s podivem, jak tak známá hra, tolikrát na českých jevištích frekventovaná, dokáže vyvolat v hledišti sugestivní účast, najdou-li tvůrci inscenace prostředky, které osloví publikum. Inscenace je obrazná s přesně použitou vynikající Pavlicovou hudbou, hraje se před zraky všech účinkujících (s někdy ne zcela sjednocující funkcí) ve volné scéně s nezbytným mobiliářem téměř jako balada o Maryše. Soubor má skvělé představitele na hlavní role, ale i ostatní působí velmi vyrovnaně. Hraje se v přetlaku, úsporně až s minimalistickými gesty. Každá inscenace Maryši se otevírá otázkou, proč vlastně zabila. Tato koncepce odpověď nedává jednoznačnou (ono to asi nejde) především proto, že je tu řada drobných motivů (milostný styk Vávry s Rozárou před očima Maryši), které odvádějí pozornost od všech proudů podstatných - sobeckosti, sebetrýznění, furianství a nemožnosti svoji bezvýchodnou situaci řešit. Největší tragedie jsou ty, které si lidé jako pasti připraví sami. A brněnecká Maryša je toho sugestivním dokladem.

Do soutěžních představení byla letos vybrána i Peškova pohádka Měla babka čtyři jabka s autorovou scénickou hudbou a půvabnými písničkami. Libičtí přinesli do hlediště hereckou svobodu, radost ze hry, nepředstavovali drastickým způsobem žádné pohádkové postavy, vstupovali do nich pomocí loutek (většinou manekýnů vyrobených s výtvarnou nápaditostí), které je přesně charakterizovaly a uchvátily publikum od dvou let až po nejstarší věkovou kategorii. V přetechnizovaném světě plném brutalit zasahujících i do pořadů pro děti to byla studánka živé vody.

Soubor Krakonoš hledal dobrou komedii (mohla být první voňavou sklenkou whisky přehlídky) s menším počtem hereckého obsazení, která by těšila účinkující i publikum. Našel ji v textu Simona Williamse (zkušeného anglického herce a dramatika), který nese všechny dobré znaky situační komedie s vytříbeným anglickým humorem a navíc určité motivy potřeby citové odezvy a seberealizace. Přestože tvůrci inscenace mají nemalé zkušenosti ve zvoleném žánru (a mnohokrát to dokázali), působila inscenace trochu staticky, bez přesnější stavby a situačních zvratů, a s někdy i rozdílným způsobem herecké práce. Publikum se bavilo skvěle a vyjadřovalo tak nepokrytě sympatie k domácím představitelům.

Je s podivem, jak málo se objevují na českém jevišti texty všestranné a mnohotvárné umělecké osobnosti první republiky E. A. Longena, který zůstává v paměti spíše jako scénárista her a filmů pro Vlastu Buriana. Doveda ze Sloupnice uvedl jeho frašku Soudce jako břitva s vědomím, že realizace potřebuje výrazně expresívní nasazení, drsný humor a smysl pro excentrickou improvizaci. Podstatné se souboru jistě podařilo, přestože má inscenace občas malý tah tu a tam nenaplněným křikem a nevyrovnaností výkonů. Soubor doplnil situace o periferní písně první republiky a obdivuhodně přecházel z roviny činoherní do pěvecké. A tam, kde vznikaly určité pauzy či předěly v souhře, cítilo výborně se bavící obecenstvo, že právě tam se měly improvizační schopnosti souboru projevit nejvíc.

Nově ustavený dívčí soubor převážně též hasiček Smotaná hadice z Křenovic připravil divákům přes hodinu zábavy, hereckého nadšení a smyslu pro humor. Dámské obsazení v pánských rolích již samo o sobě vyžaduje určitý způsob hraní ve výrazné nadsázce, odstupu od postavy a někdy karikaturní stylizace v jisté inzitní podobě. Situace hrají přehledně se smyslem pro pointu. Inspirace filmem Hoří má, panenko! znamenala převzetí situací scénáře, které nejsou vyjádřeny obrazem, ale dialogy, se snahou převést je do jevištní roviny způsobem jakoby se vše dělo poprvé, méně nazkoušeně, s určitou dávkou příjemné improvizace. Původní dílo je vícevrstevnaté. Obsahuje v sobě tragikomickou až groteskní rovinu, která tomuto obrazu společnosti dává hloubku a poslání. Nicméně jevištní přepis Rozpalme to, má panenko! přinesl znamenitou zábavu a to bylo patrně cílem zazářivšího souboru především.

Další sklenkou voňavé whisky na festivalu měla být inscenace souboru z Králík Cooneyho komedie Prachy? Prachy! Autor, světově proslulý komedio-graf, ví bezpečně, co u publika zabírá. Příběh je postaven na nedorozuměních a omylech. Motorem hry je řešení zákonitých či náhodných situací, z nichž se hrdina dostává, aby vzápětí upadl do pastí, které si sám či někdo jiný nastražil, a to v prudkém, temperamentním dialogu a přesné výstavbě situací. V soutěžní inscenaci se však pohybovala hlavní postava mimo žánr, celkově vázla souhra, hrálo se na hranicích slyšitelnosti a při viditelném zájmu i aktivitě většiny souboru. Je dost svědků, kteří tuto inscenaci viděli ve zcela jiné podobě. A tak večer položil hlavně otázky týkající se především udržování repríz anebo přípravy před vlastním vystoupením.

Vlastimil Peška pro ořechovský soubor adaptoval (spíš napsal novou hru na motivy) Molierovy texty pod názvem Paroháč aneb Červené kalhoty. Tak jako vždy soubor rozehrává v široké paletě a s nezkrotným temperamentem řadu divadelních situací a gagů. Čerpá z tradice frašky, lidové jarmareční hry až grotesky a v jistém smyslu aktualizuje i určitá politická témata. Inscenace působí jako skvěle namazaný stroj, který běží tak rychle a plynule, až někdy zahlcuje sám sebe a neumožní tu a tam větší proměnu a výstavbu situací. Inscenace (jak u Pešky pravidelně bývá) je přerušována hudebními intermezzy (volně motivovanými) skvělých písniček, navíc bravurně zpívaných. Peška dlouhodobě nemění svůj rukopis, ale konečně proč. Poslední opus je toho dalším dokladem.

V rámci přehlídky probíhaly také tři vzdělávací semináře:

Prvním v pořadí a služebně nejstarším je Klub režisérů SČDO, jehož vedoucím je režisér Mgr. Jiří Hraše, lektory režisér ing. Dušan Zakopal a dramaturgyně Petra Kohutová, pedelem je JUDr. Jaromír Kejzlar.

Druhý je Seminář KDP, takzvaní „půdičkáři“ pod vedením režiséra Mgr. Rudolfa Felzmanna a s pedelkou Hanou Dohnalovou.

A posledním i co do služebního stáří je seminář KDP mladým, jehož vedení se ujal režisér a pedagog, prof. František Laurin, pedelem je Jan Hejral ml.

Jedno odpoledne bylo také věnováno přehlídce nejlepších interpretů monologů pod názvem Defilé Pohárku SČDO.

Závěrem:

Vysoké je báječné a magické místo pro setkávání s dobrým divadlem. Stanislavski kdysi řekl, že lidé, kteří milují to, co tvoří, se musí umět domluvit. A vysocká přehlídka již tradičně je pro to víc než dobrým dokladem.

Prof. Mgr. František Laurin
Vyšlo ve Větrníku č. 10
19. 10. 2008

vložil: Pavel - hodiny Pondělí 20.10.2008 - kategorie: Články   TiskTisk     
Zpět na hlavní stranu

Komentáře:


K tomuto článku ještě nebyl napsán žádný komentář.



Přidat nový komentář:



Komentář









Redakce serveru neodpovídá a nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů. Vyhrazuje si však právo příspěvky odstraňovat. Nepřijatelné jsou zejména texty urážlivé, vulgární nebo rasistické.