Síla hereckých akcí

[cely] 

Maryša bratří Mrštíků byla inscenována mnohokrát. A pokud má paměť sahá, tak zhruba od poloviny 60.let se dějí intenzívní pokusy obsáhnout scénickým tvarem ty její polohy, které nejsou jenom popisem sociálního života na venkově koncem 19. století zakotveným v naturalismu, jehož faktografická věrohodnost a pravděpodobnost je zvyšována folklórem. [cely]

Inscenace DS Eduarda Vojana z Brněnce patří do této linie svou výraznou tendencí využít řadu postupů, které jsou antiiluzívní a zdůrazňují umělost divadelnosti. Nebudu tyto postupy podrobně vypočítávat; jsou koneckonců známé a v různých variantách a modifikacích se poslední dobou uplatňují při inscenování českého vesnického naturalisticko-realistického dramatu 19. století. Soustředím se jen a především na základní princip této inscenace.

Vychází z úpravy Zdeňka Černína, která důrazně, rasantně text seškrtala. Ponechala sice klíčový sled událostí a situací, ale učinila z nich pouhý skelet, který ve verzi souboru, již jsem měl k dispozici, činí dvacet stran. Přiznám se, že když jsem si v programu přečetl, že délka představení – samozřejmě i s přestávkou - činí dvě hodiny, tak jsem se ptal, co se vlastně na jevišti bude dít. A měl jsem trochu strach, aby se – jak tomu je v těchto dnech v těchto končinách častým zvykem – nehrálo vlastně něco zcela jiného než autoři napsali. Nuže: nic takového se nestalo. Jenom množství nejrůznějších hereckých akcí rozšiřovalo situace a rozvíjelo jejich význam i smysl. V tomto směru je inscenace opravdu pozoruhodná a rád ji odpustím některé neobratnosti, které postihují zejména konec. Neboť si myslím, že to, co bylo dosaženo v této rozhodující a dominantní poloze tohoto principu scénování, je nejenom důkazem kvality, ale zároveň objevuje některé v inscenacích Maryši ne příliš časté a známé tóny. A nejde jen o motivy humorné, jichž je tu řada. Pro mne jsou to především jakési jakoby reálné drobnosti všedního života, jež takto viděnou tragédii činí výrazem otupující každodennosti, krutosti banality, která zabíjí a ničí. V tomto duchu hrají např. Milada Pavlasová a Jana Čiháková scénu, v níž nutí Maryšu, aby si vzala Vávru. Mytí vlasů i pití alkoholu je tu tou každodenní realitou, skrze níž prostupuje nemilosrdný a brutální nátlak jako cosi zcela běžného, obyčejného; jako přirozená a normální podoba našeho žití.

Jestliže si tato inscenace našla cestu k dnešním divákům – a že tomu tak bylo, o tom svědčí hronovská představení – pak je to pro tuto kvalitu, jež skelet Černínovy úpravy obalila hereckými akcemi, které učinily situace obrazem odhalujícím pod povrchem existující vlastnosti jak textu hry tak i našeho života.

Jan Císař