Chtěla bych je mít ještě víc ráda

„Poprvé jsem při aplausu povstala na amatérském představení a povstala jsem ráda,“ přiznala hned v úvodu včerejšího rozborového semináře vykopávající členka poroty Máša Caltová. Vzhledem k tomu, že povstávala po představení Maryši, kladla si otázku, v čem je právě tento titul tak skvělý i pro současnou diváckou generaci? O čem je ještě možné přemýšlet?

„Možná to bude v tom, že látka pro napsání jednotlivých postav do hry je opravdu sebraná ze života a právě díky těm živým vzorům jsou velmi živé i postavy,“ uvažovala Máša nad hrou bratří Mrštíků, která i přes své nesporné klady čekala tři roky na uvedení v Národním divadle. „Tehdy byla napsána na velmi aktuální téma, protože bylo naprosto běžné, že rodiče rozhodovali o budoucím životě svých dospělých dětí. A ačkoliv dnes už aktuálnost tématu pominula, přesto titul stále láká režiséry k novému a novému zpracování. Proč? Co vlastně na ní přitahuje v 21. století, proč má právo být na repertoáru, proč ji lidé tleskají?“ zahltila auditorium svým dotazy Máša.

„Jaký je svět kolem Maryši? Na prvním místě jsou peníze, lidé kolem ní používají k životu manipulace, podvody. Skutečné kvality Maryši, její cit, ryzost, opravdovost se nenosí, protože nejsou praktické. Pokud někdo tak vybočuje ze společnosti, chce žít dle svého, pak je třeba jej přizpůsobit daným zvyklostem, zařadit jej. A takový jedinec se podvolí, ale nepřizpůsobí. A tady je ta velká tragedie – i současná – člověk se ocitá v naprosto bezvýchodné situaci, protože v tom nedokáže žít. Musí žít v průměru, v morálce, která mu není vlastní,“ pokusila se divadelní dramaturgyně najít odpovědi na své dotazy.

Přiznala, že úprava textu hry Zdeňka Černína je naprosto vynikající: „Mluví dnešním jazykem, i když v nářečí, a otevírá prostor pro akci. A tady je neuvěřitelná zásluha souboru i režiséra, že upravený text, který však ctí předlohu, dokreslili obrazem a akcí.“

Dále Máša mluvila o vynikajících nápadech v inscenaci, které byly originální a na ni velmi zapůsobily - mytí hlavy, zouvání bot – prostě situace, v nichž se odráží nějaký vztah: „Někdy jsou situace i dále, než napsali autoři,“ podotkla.

Doznala však, že s některými měla naopak problémy: „Například scéna s Rozárou, ta se mi v něčem vzpírá. Rozára vlastně přebírá funkci paní domu a milenky Vávry a tím mi jde v něčem proti smyslu hry. Od Mrštíků je Rozára spojenec, téhle Rozáře by Maryša přece nemohla důvěřovat.“

Jedničku udělila porotkyně všem hereckým výkonům bez výjimky: „Neviděla jsem v představení slabinu. Všechny postavy jsou promyšlené, nejsou tam žádné kudrlinky, žádné popisy, postavy jsou komponované, přesto emocionálně naplněné, jejich gesta úsporná, ale s vlastním významem a výrazností.“

„Skvělý je, že ve hře, která je pro mě temná, jste vy našli i humor, který tam autor nenapsal. A jsem za to vděčná. Nicméně, s jednou věcí mám problém – a to je výklad Maryši. Její představitelka, která hrála ve večerním představení, je nesmírně půvabná, krásná herečka, jíž je báječný vidět na jevišti, fantasticky zahraje svůj vztah k otci, lyričnost, ale v tom lámání je méně vzdorovitá, a já myslím, že její odpor by měl být silnější – protože oni ji zbaví toho, co je pro ni nejcennější, ale nezlomí ji. A když se vrátí Francek a láká ji do Brna, tak pochopí, že už se nevrátil ten její František, ale někdo, kdo se chce pomstít a ona je jen nástrojem jeho pomsty. A pro mě je klíčovou otázkou, proč vlastně pak zabije Vávru - ona nedokáže odejít z manželství, protože východisko díky Franckově změně není. Podle vašeho výkladu to trochu vypadá, že Vávru otráví, protože on zahýbá se služkou. Ale tak to není, zahýbáním by jí dal Vávra pokoj a to ona chce. Ale ona zabíjí Vávru proto, že tento život není život. Ona se nechce přizpůsobit vládnoucí morálce, a tak páchá vlastní sebevraždu. Je to uvědomělý akt, pro ni je lepší i kriminál, než aby žila v nepřijatelném světě. Paradox situace je v tom, že lidi, kteří ji dohnali ke zločinu, ji nakonec ze zločinu obviní. Zločin způsobili oni, ale nejsou schopni sebereflexe. Nerozumím proto jejímu pobíhání, podle mě by tam měl být člověk, který vraždou našel svůj klid. A v tom je ta hra strašlivě aktuální i dnes. Přiznám se, že jsem trošku tomu konci nerozuměla. Bylo mi líto, že nemůžu s představením jít do absolutního konce. Nechci ale dávat návody, jen nabízím přemýšlení, které můžete ale nemusíte přijmout. Šla jsem s představením který se mi líbilo a který jsem obdivovala a který bych chtěla mít ještě víc ráda,“ Ukončila svůj rozbor brněnecké Maryši Máša Caltová.

Muzika v Maryše je dle představy autorů

Jak řekl Jiří Hraše, mohlo by se zdát, že inscenace Maryši se silným hudebním podílem jsou dílem zejména posledních let. „Před tím existuje Maryša jako stroze sociální drama. Dnešní podoba proti tomu by mohla vzbudit dojem, že se zbavujeme mrštíkovského realismu, ale je tomu právě naopak,“ řekl porotce a dokladoval tento omyl na příkladech bohatých poznámek autorů slavného titulu v originální psané podobě hry. „Jejich poznámky uvádí i přesné znění písní, které by se tam měly ozvat a přinášet správnou náladu. Jsou zde i bohaté poznámky k ozvučení – například koncert úderů cepů, nebo dokonce, když Vávra se žene po pušce a nábojích do komory za scénou, má se odtud ozvat úder víka truhly a zaskřípění zámku. Takže je vidět, že ani oni nemířili k strohému sociálnímu realismu a současné podoby proto odpovídají poetickému realismu Mrštíků,“ přidal jen pár poznámek k rozboru představení Maryši souboru z Brněnce Jiří Hraše.

Snad by mohla být ošklivější

„Mám krátký čas, ale nemůžu se nezmínit o Brněnci jako takovém – jsem světoběžník bez kořenů a Brněnec je mi strašně blízký právě v tom, že tak jak já nepatřím nikam, tak on také nikam nepatří, jelikož leží na pomezí všeho. A tak je všude strašně daleko a co tam ty lidi mají dělat jiného, než hrát divadlo,“ svěřil se se svou náklonností k souboru z Brněnce nyní pražský výtvarník Petr Kolínský.

„Koncept vaší Maryši je velmi divadelní, je to skutečná inscenace - jeviště na jevišti v naprosto modelovém schématu, otevřené zákulisí přeskakuje někdy z obyčejného zákulisí. Z herců se stávají i kulisáci, i když tahle poloha není úplně jasná, ale mě to vůbec nevadilo, protože každou chvíli jsem se soustředil na herce a na děj, který se odehrával v trojúhelníku šikminy. Jako by byl v jevištním jevišti vymezený ještě superdůležitý prostor,“ vrátil se porotce ke své úloze hodnotitele výtvarné podoby představení. Podle jeho slov je představení někdy postaveno skoro až na filmovém detailu hereckého obličeje „natlačeného“ na diváka. „Po celou dobu až do posledního konce se se scénografií zachází jako s inscenačním záměrem - padl tady termín poetický realismus, poezie až baladičnost, která se vrací ve výtvarné podobě na konci opět se svíčkami,“ dodal Kolínský.

Jediný výtvarník v porotě se pochopitelně vyjádřil i k podobě kostýmů brněnecké inscenace: „Musím zmínit jejich velmi obecnou divadelní hodnotu. Nejsou popisný – nejsou to kroje z nějaké lokality - ani výtvarně vymyšlený,“ konstatoval porotce – estét, podle jehož slov tady kostýmy slouží totálně hře a hercům. „I ten svatební věnec připomíná trnovou korunu, tedy ukřižování. Kostýmy jsou důsledně budovaný dramaticky. Například Maryša celý zbytek dramatu odehraje vlastně jakoby nahá - nic jiného ji nezbývá, než odejít nahá z tohoto světa.“

Jediné, co ve výtvarné stránce inscenace Petrovi vadilo, je fakt, že ač jsou do posledního detailu důmyslně vymyšlené a připravené, tak na Maryše dva roky jejího manželství a radikálního zlomu v životě nejsou vůbec patrné: „Ona je pořád stejně krásná. Možná nějaký detail, který by ji ubral krásy….“

Vávra je sadista

Předseda poroty František Laurin připomněl historická fakta neslavné premiéry dnes slavné hry bratří Mrštíků, jež se stala osnovnou hrou české dramatiky: „Před premiérou měla celkem osm zkoušek, na jeviště se však téměř nedostali, protože souběžně se chystala premiéra tehdy tolik populární operety Netopýr. Kulisy neměli a divadlo nenechalo dělat nové, takže se Maryša poprvé v Národním hrála ve scéně z Gazdiny roby. Když přišel Mrštík za rekvizitářem s nějakou žádosti, odbyl ho tento se slovy – dejte mi pokoj, já mám svý starosti, připravujeme Netopýra, nemůžem se zabývat takovým …“, uvedl svůj příspěvek na hodnotícím semináři František Laurin. Připomněl, že předností inscenace byla jistá zkratkovitost scén: „S velkou radostí jsem sledoval, že soubor má dvě výborné Maryši a dva Francky ve sladěných dvojicích. První Maryša má silný dramatický náboj, je ostřejší, druhá je lyričtější. První Francek je víc furiantský, druhý sice není takový furiant, není tak výbojný, ale je to plebejský, proletářský kluk, který jde tvrdohlavě za svým,“ pochválil čtveřici hlavních představitelů ústřední dvojice dramatu.

Jediný problém měl předseda poroty se scénou bičování Rozáry. „S tím si nevím rady. Když ji ztluče v afektu, je to normální – on neví kudy kam. Tenhle Vávra je inteligentní, hraje úsporně, každé vyslovené slovo přesně sedí. Ale když ji přiváže, tak afekt ze zoufalosti toho člověka tu není, tohle je vědomé gesto sadisty.“ Pojetí jednotlivých postav může být různé. I recenzenti v různých dobách o různých Maryšách se vyjadřovali různě. Většina se jich však vždy točila kolem vraždy Vávry a ptala se, proč to to děvče dělá, chtěla najít přesná spojení. I každý kritik viděl v tomto aktu něco jiného – jeden mstu za smrt Francka, jiný fakt, že zešílela, Masaryk řekl o Maryše, že si neváží ani toho, že může žít a vychovávat tři nevinné děti. Další kritik řekl, že nese svůj úděl pevně a nehodlá ustoupit. Jiný mezi její ubíječe zařadil i jejího krutého, sobeckého milence.

„Tam kde je koncepce postav a situací průkazná, tam žádný problém není. Při kolísání mezi něčím a něčím si pak klademe otázky společně s Mášou. Už od Oidipa jsou vždycky ve velkém dramatu dána pravidla, že největší tragédie jsou ty, které si člověk připraví sám, a největší pasti jsou ty, do kterých se sám dostane. Jestliže se postavy záměrně dostávají do neřešitelných pastí, pak to představení o něčem vypovídá,“ uzavřel své vystoupení na semináři předseda poroty František Laurin.

Co na to Mistr Půda?

Půdičkáři mohli představení Maryši hodnotit ještě za pomoci mladé krve, neboť jejich nočního semináře po představení se zúčastnili také studenti z kurzu KDP mladým, který tady po dva dny probíhal.

„My už všichni Maryšu párkát viděli, někdo ji dokonce i hrál, a tak než jsme začali diskutovat, rádi jsme si podebatovali s těmito nedotčenými stránkami papíru, aneb z kurzu mladých znaly hru jen dvě dívky,“ přihlásil se o slovo na semináři mluvčí půdičkářů Mistr Půda alias Rudolf Felzmann. Řekl, že společně se studenty semilského gymnázia se pokusili pojmenovat, o čem Maryša pro ně byla, kam inscenace směřovala.

„Dohodli jsme se, že ve hře se hodně objevuje motiv - komu může člověk věřit, komu měla Maryša věřit. Původně jsem svým svěřencům z půdičky chtěl uložit domácí úkol - najděte zlomový bod, kdy se Maryša rozhodne vdát a kdy se rozhodne spáchat vraždu. Zapomněl jsem na to a byl jsem tomu rád, protože bychom asi úplně přesně tu scénu nenašli. Došli jsme totiž v našich diskuzích až k takové krajnosti, že už když si Maryša Vávru bere, je rozhodnutá, že ho zlikviduje. Ze závěru hry nám ale také vyplynulo, že před vraždou viděla mlynáře s Rozárou, a tak ho vlastně mohla i otrávit ze žárlivosti? Rozára nám nadělala trochu zmatek, protože to byla služka, která je paní domu, zatímco hospodyně drhne podlahu. Když se navíc dobrovolně nechá svázat od Vávry, uvažovali jsme o běžných sexuálních praktikách v rodině Vávrových,“ vysvětloval hnutí myslí půdičkářů lektor Felzmann.

Všichni v semináři ovšem přivítali poslední jednání a devastaci jeviště: „Ta hrozná halda beznaděje, do který je zahrabaný mrtvý mlynář, z toho jsme prostě byli paf!“, přiznal Rudolf Felzmann a dodal, že jinak ale by na hodnocení celé inscenace, kdyby to povolil, potřebovali hvězdičky.